Co VÁS ISLAND NAUČÍ O HLOUBCE

Zdar lidstvo.
Tenhle článek je určen pro kluky, nikdo však neříká, že si jej mohou přečíst i holky.

Spojit cestovatelství a rozvoj sebe, to je stará známá pohádka.
Rituály přechodu se ve slovanských zemích jaksi nenosí,
a kde jinde by je měl člověk prožít, než uprostřed pustiny.

Zasvětitel bývá tak akorát Duch místa (Velký Jinaký?) a pro nedostatek lepších znalců sebe sama, se často musíte zasvětit sami.

Na některý z nás, co vyrůstali s počítačem anebo v jiné formě skleníkové atmosféry,
prostě platí jen hrubý pytel, hrubá záplata. Tedy konkrétně blízkost smrti, v koktejlu s tím faktem, že už není kam utíkat.

Pustina. 150 km do Grónska.
Vybydlená místnost, ve které měsíc čekáte, až na vás vyjde řada s lepším, studentským bytem.
Polární den. Jo, Slunko nezajde.
A do toho nemáte černý žaluzie.

Patřím k těm, který Island, pustina s mixem Skotska, Irska, Norska a Antarktidy, spravil.
A to jak duševně, tak i tělesně.
Pod tím tlakem a při nemožnosti už kamkoli před sebou utéct,
se mi pořadilo nahodit místo, kde prý sídlí Já.
Takovej odpojenej bod, kousek páteře v kříži, kterej se mnou už dlouho nekomunikoval.
A najednou naskočil, jako záložní generátor, když vám vítr sfoukne dráty vysokého vedení.

A do toho trollí údolí. Pořádnej výlet.
Malý děti z ísafjorduru tam chodí dospět, jakmile ukončí školku.
Já jsem si ten výšlap dopřál k 33tinám.

A začaly se dít věci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *